na Blog.cz

Milovat tě? Proč? Dals jí snad důvod? Že hraješ závodně hokej? No a? To není důvod! Má být jako ty tvé Fanynky? Ne! Taková není. Na to zapomeň! Ty ji nezměníš. Jasně přišla na tebe náhodou. Fandí jenom na olympiádách, ale nemá oblíbený klub. Na to nemá čas. Chceš, ať se přijde podívat? Proč? Na tebe? Proč? Co z toho budeš mít? Dobrý pocit? Ne! Nepřijde. Smutně odcházíš.

Zklamala tě? Vzdaluješ se, ramena svěšené a pak? Jsi pryč. Tak moc tě miluje. Jenom… neumí to říct. Lístek žmoulá v ruce už pár dnů. Jistě, že se jde podívat… Miluje tě…

Viděli jsme se poprvé…

Byl jsi pro mě slunce, co zapadá,

strom, co opadá,

kvítí, co odkvétá, když přijde jeho čas…

Nebyls pro mne nic, než známý, co mi stěží za "ahoj" stojí.

***

Viděli jsme se podruhé…

Byl jsi pro mne polední slunce,

strom, co nerozkvétá ani neopadá,

kvítí, které se za sluncem v poledne dívá.

Byl jsi pro mne kamarád, kterého jsem přijala.

***

Viděli jsme se potřetí…

Byl jsi pro mne slunce, co ráno vychází,

strom, co na jaře rozkvete,

kvítí, co ráno rozevře svou náruč…

Byl jsi pro mne hvězda, která mi svítí na cestu a ukazuje směr.

***

A pak jsme se už neviděli…

Hvězda vyhasla…

Cesta ztratila…

Uvrhl si mě do temnoty zpět…

Jakmile se člověk zastaví, rozhlédne se po krajině a zjistí, že svět je krásný... I když má své mouchy! Otočí se a nahlédne do světa za zrcadlem. Do světa za temnou clonou vzpomínek, a když ji zpřetrhá, a důkladně nahlédne, zjistí... Proč je tím, kým je.

Minulost? Myslíme si, že je minulostí. Že nijak nezasahuje do naší přítomnosti a budoucnosti. Ale opak je pravdou. Minulost je přítomností stejně jako odraz v zrcadle. Všechno, co se v ní odehrálo, ovlivňuje vše, co uděláme, jak se rozhodneme, kam půjdeme. Proto je náš osud napsaný v minulosti. Otočte se, a zjistíte ten svůj...

Je snazší říct "Všechno je v klidu", než vysvětlovat proč mám v očích slzy, proč prsty svírám v pěsti, proč srdce div nevyskočí z hrudi.

Je snazší říct "Ne, tak to není", než vysvětlovat, proč se mi chvěje hlas, proč třas ovládá mé tělo.

Je snazší říct "Nemám tě ráda", než vysvětlovat proč sleduju tě psíma očima, proč snažím se o letmý dotek, proč chci vykouzlit ti na tváři úsměv, proč toužím po tvém polibku.

Je snazší říct "Odcházím a už se nikdy nevrátím" a vzápětí to splnit, než trápit se a stát ve tvém stínu, jako nejlepší přítelkyně...

Psal se rok 8 000 let před Kristem. Lidé žili kočovným životem, v chatrčích z kůže, živili se sběrem, rybolovem a lovem. Milovali svůj styl života, milovali své báje a pověsti. Zvlášť jednu pověst, kterou si povídali v temných dobách svého života a připomínali si tak, že mají někde kolem sebe ochránce. Bohužel už však zapomněli, že tahle jejich pověst, se zakládá na pravdě.

***

Seděla na větvi stromu a nepřítomně drbala za ušima černého pantera, kterému říkala Freya. Dívka sledovala děj pod sebou a její rty se ironicky ušklíbly. Obyčejní lidé hledali malého kluka. Kluka, který už dávno klukem nebyl. Lidé zmateně pobíhali pod stromy, nakukovali a prohledávali každý keř, prostory dutých kmenů a dokonce i za každým výstupkem země. Ale marně. Dívka to věděla a tiše se zachichotala.

Začínalo se stmívat a lidé se vydali do svých domovů. Rodiče malého kluka stáli na okraji lesa a dívali se do jeho temných útrob, jakoby čekali, že klučina přiběhne a všechno se vysvětlí, ale žádný kluk nepřiběhl a rodiče se nešťastně otočili a s brekem odešli domů. Dívka i Freya elegantně se skočily z větve na všechny čtyři a zvedly hlavu směrem k vesnici. Potom se podívaly sobě do očí a rozběhly se, se stejnou elegancí a rychlostí, opačným směrem, než byla vesnice.

Běžely do středu lesa, tam, kde se ani nejodvážnější bojovník neodvážil. Lidé se toho místa báli. Bylo to nejtemnější a nezlostnější místo v lese. A dívka se tam se svým černým panterem stejně vydala. Věděla, že je tam. Musela ho zničit. Musela zničit celý rod, který tam žil. Takhle už to dál nešlo. Stačilo, že ji unesli z její vesnice a nikdy se už nesměla vrátit právě proto, co z ní udělali! Nemohla dovolit, aby se to samé stalo i tomu klukovi. Chránila svou vesnici, ať se přesunuli kamkoliv, ona šla s nimi. Tak jako rod, který žil v temné části lesa a stěhoval se s vesnicí, aby získával ty nejlepší a nejmocnější děti, tak i ona se stěhovala, aby chránila svou rodinu a zbytek členů vesnice, ale tentokrát byl temný rod vychytralejší, než posledně. Zaútočili, když si ona sháněla jídlo k snědku. A teď, i když na ni už tam všichni dávno zapomněli, musí splnit svou přísahu, svou pověst. Pověst legendy…

***

"Chytrá holka. Tahle se mi líbí. Proměnit!" přikázala a dívku najednou popadlo několikero rukou a táhlo ji do jeskyně, která se, z ničeho nic, objevila ve skále před nimi. Dívka se bránila, na chvilku se jí podařilo vytrhnout se ze sevření železných paží, ale okamžitě ji chytili znova a omráčili ji.

***

Loreline, energicky zakroutila při běhu hlavou, aby zahnala tyhle vzpomínky.

"Je to už dávno, Loreline. Oni už na nás všichni zapomněli," ozvalo se Loreline v hlavě. Otočila se na Freyu a usmála se.

"Máš pravdu. Je to dávno, je to už století, ale já nezapomněla. Lidé zapomněli, vypráví si o mě legendu, o dívce, která žije a chrání jejich vesnici s černým panterem, ale oni nezapomněli, vždyť to musíš vědět. Lidé si myslí, že jsem mrtvá, ale oni? Oni vědí, že nejsem, vědí, že jednou přijdeme. I tohle je past, vím to. Snaží se mě vylákat, ale já jim už znova nedovolím, aby ublížili někomu dalšímu tak jako mě! Už ne!" odpověděla myšlenkou Freye a rozběhla se ještě rychleji do středu lesa.

Byly už s Frayou blízko, cítila, kde přesně se nachází oni. Vytáhla katanu ze svého pouzdra, připevněného na zádech a hrot čepele stočila za své záda a začala zpomalovat svůj běh, až se nakonec skrčená prodírala keři a stromy, v okolí jeskyně. Zastavila se pár metrů před jeskyní.

Zahlédla muže a ženu, stojící na stráži. Prohlédla si okolí a vymýšlela plán, jak je zničit. Nakonec se rozhodla pro jedinou možnou variantu. Vtrhnout tam jako velká voda a všechny je prostě zabít.

A tak se tedy rozběhla. Nekřičela, nechtěla se připravit o moment překvapení. Freya ji následovala a vrhla se na muže stojícího po levé straně vchodu jeskyně. Loreline se vrhla na dívku a jediným švihem katany jí odstranila hlavu od těla. Freya rozkousla muži hrdlo a nechala jej vykrvácet.

Plížili se dál jeskyní a zabily každého, koho našly, nakonec se dostaly do místnosti, kterou obývala Isabel. Vtrhly tam a to, co uviděly, jim vyrazilo dech.

Loreline stála a vyděšeně se dívala, jak Isabel dává klukovi pít svou krev. Přišly pozdě. V Loreline začal kypět vztek a nenávist a vrhla se na Isabelu s připravenou katanou k útoku, z které výhružně kapala krev, když ji něco zarazilo. Isabel jenom otočila hlavu a usmála se.

"Mě nezabiješ tak lehce. Musíš použít magii, kterou jsem ti darovala!" Isabel se začala ďábelsky smát. Odklonila se od kluka a jediným máchnutím ruky odhodila Loreline na kamennou stěnu. Loreline vypadla katana z ruky. Zvedla se, a nashromáždila všechnu sílu, kterou měla. Nikdy ji už nechtěla použít, ale teď musela. Představila si, svou sílu jako ostrý nůž a vyslala jej proti Isabele. Avšak ta se jenom usmála a rozpřáhla paže. Síla ji zasáhla v plném rozsahu a Isabel se svalila k zemi.

Loreline ucítila příval zvláštní energie proudící jí do těla, přesouvala se jejím krevním řečištěm až do mozku a v té chvíli, přišla Loreline o svou svobodu.

"Je čas pro novou velekněžku." Přišla k mrtvé Isabele a strhla jí náhrdelník, připnula si jej na krk a sklonila se nad kluka. Natrhla si svou žílu jediným škrábnutím nehtu a dala klukovi napít.

"Je čas začít nový věk," ozvalo se Loreline v hlavě. Loreline se na Freyu ďábelsky usmála.

"Vytvoříme novou rasu…" A začala se ďábelsky smát.

Světlo!

Je to tak hrozně dávno,

kdy naposledy svítilo.

Přišla temnota,

ovládla mě celou.

***

Když vznikl svět,

Andělé při něm stáli.

Světlo

bylo všude.

Svítilo v každém z nás!

Avšak!

Objevil se Ďábel…

Přicházela temnota!

Pomalu ovládala Anděly…

Světlo mizelo i z nás!

V některých však zůstalo…

Andělé stáli při zrodu světa!

Při jeho skonu však budou stát Padlí!

***

Světlo…

Nesvítí…

Rudá zář nahradila jej…

Temnota pohltila duši mou!

Radost z utrpení,

bolesti druhých,

zmaru,

nenávisti.

Smrti!

To jsem já…

Radost ze všeho utrpení světa…

Ovládla mě Temnota…

Výročí má o narozeninách!

Vraždí všechny,

na kterých záleží mi…

Mrcha stala se ze mě…

A Rudé světlo,

září dál.

Miluji jej,

bez bázně a hany…

***

Světlo?

Kam zmizelo?

Andělé?

Stali se z nich Padlí!

Rudá záře?

Ovládla nás všechny!

Světlo?

Stala se z něj Rudá temnota!

Ze světa?

Stalo se peklo!

Z mé duše?

Zbyl jen prach!

Světlo, Svět, Duše?

Ovládla je temnota…

***

Stáli jsme při zrodu,

budeme stát i u skonu…

Jsme Padlí andělé…

Jsme duše živých i mrtvých…

Jsme světlo i temnota…

Jsme Bohové…

Jsme Smrt…

"Když jsi mě viděla poprvé, co tě napadlo?" Kiki se odmlčela a chvíli se na mě dívala. A pak pověděla něco, co jsem v životě neslyšela. A něco, co doopravdy vystihlo přímo mně.

"Zajímavá holka, která však něco skrývá. Odráží se jí to v očích. Vyzařuje to z jejího postoje těla i z mluvy. A své tajemství poví jenom tomu, komu doopravdy věří, někomu koho má hodně hluboko v srdci. Mám pravdu, že?" Překvapeně jsem se jí podívala do očí.

"Máš." Najednou jsem se zadívala do své koly a nebyla jsem schopná promluvit. Měla jsem pocit, že ona mé tajemství zná.

"Promiň, jestli jsem se něčeho dotkla…" překvapeně zvednu hlavu. Mé překvapení se objevilo i v mých očích.

"Ne. Jenom… Tohle slyším poprvé a poprvé mě někdo odhadl. I když ne všechno, ale jsi první, která si to uvědomila. Děkuju." Mlčeli jsme obě. Dlouho. Hodně dlouho. Hodiny najednou odbíjely půlnoc, když jsem se rozhodla promluvit.

"Chceš vědět, co vlastně skrývám? Co všechno se ve mně odehrává?" Chvíli mlčela, ale potom jenom přikývla. Chvíli jsem mlčela, potřebovala jsem si uspořádat myšlenky, ale pak jsem promluvila a věděla jsem, že ona mě pochopí.

"Pamatuju si dny, kdy ve mně svítilo světlo. Byla jsem jej plná. Byla jsem čistá, hodná, milá, taková jaká jsem teď na lidi. Pak však přišel den, kdy milimetr světla zmizelo a nahradila jej temnota. Ale nerostla a ani mě nijak neovlivňovala. Tak jsem jí nepřikládala důraz. Žila jsem dál. Nevšímala si ji. Bylo to 21. 8. 1999." Viděla jsem, jak zalapala po dechu, chtěla promluvit, ale jediným pohybem ruky jsem ji zarazila a pokračovala jsem dál. "A pak přišel další den, tehdy se světlo uvnitř mě začalo vytrácet a temnota mě pohlcovala. Zprvu jenom okrajově, ale nenápadně, a pak najednou bylo pozdě! Pohltila mě ve svých temných pazurách a já už se jí nemohla vytrhnout, uvědomila jsem si, že uvnitř sebe jsem jiná, ale navenek se stále tvářím, jako ta čistá, hodná holka. Nasadila jsem masku. Ten den, kdy začala temnota ve mně růst, byl den, kdy mě Petráš podvedl s Drobkem. Kdyby se to nestalo, možná by ve mně temnota nikdy nezvítězila.

Ten den, byl o pár let později od první návštěvy temnoty. Stalo se to 21. 8. 2004. Přesně na den. Na den mých čtrnáctých narozenin. Ten den jsem umřela, Kiki." Hleděla na mě s otevřenou pusou. "Tady máš vysvětlení proč to tak skrývám, já nejsem dobrý člověk, Kiki. Já jsem mrcha, holka plná temnoty a zloby, proč myslíš, že nedokážu pořádně napsat povídku s dobrým koncem, nebo nějakou romantiku, proč jsou všechny mé postavy špatné, mé díla jsou tak temné? Protože já jsem temná. V mých povídkách je střípek mé duše a zatím nikomu to ještě nedošlo. Autor vždy do svého díla dává kousek sebe, já do nich vkládám svou temnotu. Snad jednou…" nedořekla jsem to. Nemusela jsem. Viděla jsem, jak to Kika pochopila. Smutně se na mě podívala.

"Mrzí mě to Teušo. Hrozně moc mě to mrzí. Nedá se s tím už nic dělat?" Nasadila jsem svůj pokřivený úsměv.

"A co s tím mám dělat? Ukázat všem svou pravou tvář?! Nebo že se mám té temnoty zbavit? Myslíš, že jsem to nezkoušela? Jenže nemůžu snést pomyšlení na to, jak se na mě lidi budou dívat, když zjistí, že jsem bezcitná mrcha, která nikoho nemá ráda! Ani vlastní rodinu! Chápeš to? Nikdy nikoho nemilovala! Nikdy! Jsem odporná hnusná ledová královna, která si akorát tak furt na něco hraje!" rozkřičela jsem se, aniž bych chtěla. A do očí mi vhrkly slzy. Vztekle jsem zamrkala, abych je zahnala. Ona se na mě soucitně usmála.

"Promiň. Ale děkuju. Aspoň vím, proč je u tebe všechno zahaleno temnotou a proč ty sama se pořád tak tváříš. Proč, žiješ uzavřeně, proč…" zarazila se. Někdo se k nám přiblížil a my obě se překvapeně podívaly na příchozího.

"Nemiluješ a nikdy jsi nemilovala? Chceš mi říct, že ty dva roky z tvé strany, byly jenom fraška!"

"Tome, já… Měla jsem tě ráda. Ale nikdy jsem tě nemilovala. Nemohla jsem. Temnota, už v té době ve mně byla. Já už…" najednou mi přiletěla facka. Nebyla silná, nijak mi neublížila, akorát mě štípala a pálila na tváři. Byl to můj trest, a já věděla, že bude pálit na věky.

Nebyla jsem na něj naštvaná. Zasloužila jsem si ji.

"Tome!" zakřičela na něj překvapeně Kiki.

"To je v pořádku. Zasloužila jsem si ji." Podívala jsem se na Toma, měl v očích bolest. On mě pořád miloval svým způsobem, i když teď chodil s Kiki. Zvedla jsem se ze židle a postavila se přímo před něj. Vzdychla jsem. Podívala jsem se na Kiki, pak zpátky na Toma. Dívala jsem se mu do očí, do těch krásných modrých očí, které jsem na něm měla vždycky nejradši, ale přitom jsem mluvila ke Kiki.

"Víš, možná, že tohle bude nejlepší ukázka toho, abyste oba pochopili, že se mnou se bavit už dál nesmíte. Jinak se vám něco stane. Kiki, vím, že se ti v hlavě stále honí myšlenky, jak já ti přebírám Toma, ale toho se bát nemusíš, on od tebe nikdy neodejde, nebo aspoň ne kvůli mně. A to co teď udělám, zapamatuj si to dobře. Abys mě mohla nenávidět do konce života. Nikdy se už ke mně nevracejte, nechci, aby se vám oběma něco stalo." Pak jsem Toma políbila a pocítila tlak ve slabinách, oheň, který mě sžíral zevnitř, temnotu, která ve mně zářila rudě, a radovala se, jako pokaždé, když jsem udělala nějakou špatnost.

Odtrhla jsem se od Toma, po vášnivém polibku a podívala se na Kiki, koukala na mě s otevřenou pusou a nenávistí v očích.

Zahlédla jsem její zaťatou pěst, jak se přibližuje k mé tváři. Vím, že se blížila rychle, ale já ji vnímala jako zpomalený film. Přemýšlela jsem, jestli jí mám nechat mi vrazit, protože bych si to zasloužila, ale nakonec jsem se rozhodla, že si nenechám zničit svou fasádu.

Na poslední chvíli jsem chytila její pěst ve své dlani a stiskla jsem. Zakřičela bolestí.

"Říkala jsem ti přece, že nechci, aby se některému z vás, cokoliv stalo. Kiki, já tě prosím, drž se ode mě dál. Jsem nebezpečný soupeř." Pustila jsem její ruku, prošla kolem Toma, na bar hodila dvě stovky za své pití, Andrejce řekla, ať si zbytek nechá a se vztyčenou hlavou jsem odešla z baru.

Temnota mě pohltila, smrt mi dala sílu a nenávist mě žene kupředu…

Znova?

Zase?

Motáš mi hlavu?

Myslíš si,

že po tak dlouhé době,

můžeš přijít,

říct ahoj,

jakoby se nic nestalo?

Bez vysvětlení?

Bez jediného slova omluvy?

Bez…

NE!

Ale stejně s tebou jdu na pivo.

Stejně si s tebou povídám,

stejně se směju tvým vtipům,

a nedokážu zlobit se.

To není fér.

Jak můžeš?

Jak můžu já?

Jak to?

Proč?

To není možné!

A přece…

Podívala jsem se na tebe...

Svět se mi zatočil!

Myslela jsem, že už jsem z tohohle pryč.

Že už jsi minulostí.

Bránila jsem se.

Ale tys řekl jednu věc…

"Tomuhle se bránit nedá!"

Máš pravdu,

neubránila jsem se.

Co mi teď zbývá?

Snažit se bránit.

Udržet si zbytky důstojnosti...

Držela jsem se od tebe dál,

ale ty ses stále přibližoval.

A pak jsem narazila do zdi.

Usmál ses.

Stočila jsem hlavu na stranu,

snažila se odtáhnout.

Však chytil jsi mě kolem pasu.

Neměla jsem už kam utéct.

Tvé ruce…

Ach…

Tak hrozně hřály,

Na mém ledovém těle.

Teplo procházelo pomalu,

rozehřívalo každou část mé kůže,

svalů,

žil.

Srdce!

Ledová stěna opadla.

Zavzdychala jsem,

a tys věděl…

Vyhráno jsi měl.

Naklonil ses znova,

uhnula jsem,

s posledními zbytky sebeúcty.

Políbil si mě na krk.

Zatnula jsem zuby.

Ale vzdychat se mi chtělo.

Políbil jsi mě znova.

Určitě jsi studoval mou tvář.

S každým polibkem…

Tála…

Cítila jsem za polibky úsměv.

Otočila jsem hlavu zpět.

Usmíval ses.

Co jsi mohl vidět v očích mých?

Bolest?

Zmar?

Zášť?

Ne!

Vášeň!

Přitažlivost!

Jiskru!

Jiskru mého života.

Byl to spalující oheň,

oheň uvnitř mě.

Vášnivý, temný oheň.

Spaloval mě a sžíral.

Chtěl ukrást ti polibek.

A já už se neovládla.

Políbila jsem tě.

Bylo mi jedno, jak dlouho ses neozval.

Na jak dlouho jsi zmizel.

Kde jsi byl,

S kým…

Bylo mi to jedno.

Teď!

V tomhle okamžiku jsi byl můj.

Zatáhl jsi mě k sobě domů.

Nevzpírala jsem se.

Mohl sis semnou dělat cokoliv.

Byla jsem tvá.

Ráno jsem zmizela.

Jako vždy.

Nechtěla jsem, abys viděl…

Mé slzy…

Zase to tak bolelo.

Musela jsem odejít.

Jinak to nešlo.

Nemohla jsem u tebe zůstat.

Musel jsi trpět.

Za to jak si naposledy zmizel.

Odešla jsem já.

Naposledy jsem ti ukradla polibek,

a odešla se vztyčenou hlavou.

Odešel jsi. Nevěděla kam, ani s kým. Všude viděla tě. A přitom… Byl jsi jen v její hlavě. A pak ses ozval. Po tak dlouhé době. Nechtěla jít. Nechtěla ti odpustit. Ale stačil jediný tvůj pohled. Zapomněla. Pohladil jsi ji po tváři, políbil na krk. Byla tvá. Věděl jsi to. Máš ji omotanou kolem prstu. Víte to oba. Ale neumí si pomoct. Má pro tebe slabost. Ale proč? Jak je to možné? Podívala se ti do očí. Možná… Pochopila! Ovládl ji hřích světa. Opět jsi odešel. A ona věděla, že minulost se opakuje. Přišla bolest… Bolest plná chtíče…